Slovo úvodem
V solární technice přichází veškerá využitelná energie ze Slunce. Množství sluneční energie, která každoročně dopadne na povrch Země je 5000 krát větší, než veškerá potřeba světové energie, proto se vyplácí podle možností hledat, jak vyřešit alespoň část našich energetických problémů s použitím této nadměrné nabídky.
Slunce je centrální hvězdou v našem planetárním systému. Bez Slunce by nebyl na zemi možný život. Slunce má průměr 1 392 000km, teplota jeho povrchu se pohybuje mezi 5700K až 6000K. Zdrojem energie Slunce je jádrová syntéza, kdy se vodík přeměňuje na hélium. Každou vteřinu se 4000 tun hmoty Slunce přemění na energii, která se vyzáří do okolního vesmíru, přičemž na Zemi dopadne přibližně 45 miliardtin celkové vyzářené energie Slunce. Spektrálně složené sluneční záření se pohybuje od rentgenové oblasti až po rádiové vlny.
Sluneční energie je tedy více než dost.
Při využívání sluneční energie narážíme na dva problémy: skladovatelnost a účinnost. Sluneční energii lze výborně skladovat v biomase, účinnost je zde ovšem velmi nízká - cca 1%. Naopak vysoké účinnosti lze dosáhnout při výrobě tepla (termální kolektory) i elektřiny (fotovoltaika).
Solární systémy je téměř vždy možné dodatečně instalovat na stávající budovu. Využívají se zejména k celoroční přípravě teplé vody (TV), ohřevu bazénové vody a k přitápění budov.
Získanou energii je možné i dlouhodobě akumulovat v zásobnících. Čím je doba akumulace delší, tím je systém dražší a méně ekonomický. Proto se nejčastěji používá krátkodobá akumulace (několikadenní) spolu s pružnými topnými systémy, které sníží výkon okamžitě, jsou-li v místnosti solární zisky prosklením. Pro krátkodobou akumulaci se využívají akumulační nádrže.
